Vietnam - den 14. noc v Kataru a domů

Máme za sebou trochu surreálnou noc nebo několik nocí, já nevím, ten čas se nějak zauzlil. Z Hanoje jsme odletěli v 19 hodin a v Doha jsme přistáli asi ve 4 ráno. Trochu jsme v letadle spali, tak to byla noc č. 1. 

V Kataru bylo ale místního času okolo půlnoci a nás čekala 8hodinová pauza. Tak jsme se šli ubytovat a asi v 1 v noci jsme šli na malou vycházku, když už tam jsme. 

Potěšilo mě to. Město působilo moderně, uklizeně a připomněla jsem si, že mě baví arabská architektura. Jemné zdobení, klidné barvy (bílá, písková, okrová...), ladné tvary. Okolo krámků a restaurací je ve vzduchu cítit koření (což je o hodně lepší než třeba pach běžného vietnamského obchodu) . 

Na ulicích jsme zdaleka nebyli sami. Místním zrovna začal Ramadán a to jsou aktivní dlouho do noci. Na tržnici Waqif bylo občas někde i otevřeno. 

Šli jsme spát ve 3 a vstávali v 6. 😁 Tak to byla noc č. 2, stále se stejným datem.

A teď už uháníme vlakem do Hradce a s každým dalším zdřímnutím se to plynutí času nějak zamlžuje. 

Vietnam - den 13. poslední den v Hanoji

Na poslední den v Hanoji jsme měli v plánu už jen nákup (jedlých) suvenýrů, a to klaplo bezvadně. Utratili jsme za ně poslední vietnamské dongy. Jen jsme se u toho dost nachodili, protože ačkoli je tam krámek vedle krámku, není lehké natrefit na tu správnou čtvrť / ulici, kde zrovna vedou toto zboží. Jako na potvoru člověk prochází ulicí plnou oblečení, pak ulice s drogeriemi, pak zase domácí potřeby... 

Toto putování ulicemi opět naplnilo moji kapacitu na rámus, davy lidí, šrumec. Takže odpoledne už jsem měla všeho dost... a že odlétáme mě teda moc nemrzelo. 😁

PS. Každý dle svého gusta. 

Vietnam - den 12. Ha Long

Poslední výlet naší dovolené: zátoka Ha Long. Více než 1900 strmých vápencových skal tam vystupuje z moře jako nějaké sochy. Toto místo je zařazeno na seznam památek Unesco. 

Vydali jsme se tam s nějakou cestovkou a měli jsme to celé jako balíček. V ceně byla doprava z Hanoje a zpět (160 km jedna cesta), průvodce, 6 hodin plavby, oběd na lodi, návštěva jeskyní, výstup na jednu horu a půlhodina na malých loďkách. To vše za 840 Kč. A všechno to bylo moc fajn. 

Výlety do Ha Long jsou obří byznys a denně se v zátoce protočí desítky až stovky lodí. Některé více luxusní, kde to je i s noclehem. Měli jsme štěstí na příjemnou skupinu a hlavně skvělého průvodce. Byl úplně šarmantní a žoviální a brzy si celý autobus omotal kolem prstu. Všechny vtipy jsme mu baštili i s navijákem. 😊

Pro mě nejhezčí okamžik byl, když jsme přesedli do člunu a domorodá paní nás odvezla otvorem pod skalou do uzavřeného skalního "kotle". Tam bylo najednou ticho. Jen ostatní loďky občas halekaly. Ale jinak žádná auta ani skútry, žádné troubení, hukot klimatizace... Ticha jsme ve Vietnamu moc nepotkali, tak to bylo jako přejet do jiného světa. 

Na Ha Longu taky byla "miliarda" dalších turistů, ale většinu času jsme si byli na své lodi. Jo, potkali jsme je třeba v jeskyni, ale s tím jsme počítali dopředu. Jen výstup na horu jsme vzdali kvůli množství lidí. Bylo jen jedno úzké schodiště a na něm nekonečná fronta lidí, co se pohybovala dost pomalu. 

Moc se nám tahle jednodenní varianta líbila. Bylo to pozoruhodné místo. A stejně jako skály si budeme pamatovat i průvodce Kimiho a jeho veselé průpovídky angličtinou s vietnamským přízvukem: "Lejdý 'n' čenlmen, tek jů fo vizitin Vietnám!!" 

Vietnam - den 11. opět zpátky do Hanoje

Dnes jsme odletěli z Da Nangu do Hanoje. Přišlo mi to trochu líto, protože v Da Nangu bylo pěkně, bydlení super, teplo, moře. Kdežto Hanoj je prostě mumraj a binec a randál. Chvíli to snáším a pak bác a začne mi to lézt na nervy. (Asi jsem snadný objekt na týrání hlukem.) 

Ubytování jsme chtěli vyřešit až tady, ale došlo k zajímavému jevu: na Bookingu se něco jevilo volné, tak jsme tam rovnou přišli, že chceme vidět pokoj. A oni nám několikrát řekli, že bohužel už jsou plní. Tak jsme si pak řekli, že to asi přeci jen nejdřív musíme rezervovat na Bookingu, ale zase nám to několikrát v posledním kroku řeklo: bohužel, dané ubytování už není dostupné. A přitom hledání bylo čerstvé, mělo to vracet jen dostupné možnosti. Ale nakonec něco klapnulo, mimo historické centrum. Nejhezčí pokoj dovolené to není, ale zase poznáme novou čtvrť. 😁

Večer jsme každý relaxovali po svém - Fána šel na masáž a já na pivo (do místního minipivovaru). Aneb nějak se nám to převrátilo. 😁

Dnes jsem nic extra zajímavého nefotila, tak se aspoň podělím o sérii "vietnamská káva". Připravují ji i podávají různými způsoby. 

Asi základní varianta je káva se salkem. Tady ji navíc podávali v misce s horkou vodou, aby nevychladla. 

Jiný způsob, jak udržet kávu teplou: svíčka pod hrnečkem. 

Mimo hlavní město jsme občas narazili na kávu, která se postupně filtruje v hliníkovém nástavci. Opět v hrnečku už může být předem lžíce salka. 

Dál jsme vyzkoušeli kokosovou kávu, vaječnou kávu a můj nejoblíbenější druh je káva se salkem a slanou šlehačkou navrchu.

Všechny kávy umí v teplé i studené variantě a když se nemáme jak domluvit (neboli řekněme coffee a ukazujeme dva prsty), tak teplotu i druh rozhodnou sami, asi podle počasí. 😊

Další kuriozita: nejmenší "čerpací stanice", co jsem kdy viděla. A to není někde v horách, ale přímo v Da Nangu na jedné z nejrušnějších křižovatek ve městě. 

A na závěr tentokrát koťátka. 😁 Jsou nenáročná na péči, moc toho nesežerou. Hlašte se, komu máme jedno dovézt. 

Na tržnici jsem se tomuhle zboží smála, ale dnes, když jsme cestou z letiště trčeli v zácpě, jsem napozorovala, že některá auta takové kočky fakt na palubní desce vozí. 😁

Vietnam - den 10. oběd s Linh

Dnes nás kolegyně Linh pozvala na oběd do domu jejího otce asi 30 km od Da Nangu. A pozvala ještě jednu kolegyni An. Jé, to bylo báječné! Moc nás potěšila jejich vstřícnost a otevřenost. (Před tímto výletem jsme se z práce prakticky neznaly.) Oběd byl skromný, však vidíte sami... 

Zaujalo mě například, že si potrpí na nábytek z masívu. Třeba obří křesla ve vstupní hale (obýváku), ukrutně těžká a málo pohodlná, nebo schodiště z tmavého leštěného dřeva. A kdo je zámožný, potřebuje to ukázat tím, že má jídelní stůl z jednoho kusu dřeva (deska je tlustá třeba 20 cm a s tím nehne už vůbec nikdo). Taky je zvykem mít doma něco jako oltář, kde jsou vystavené fotky předků, jsou tam náboženské sošky a motivy, pálí tam vonné tyčinky a dvakrát měsíčně se tam položí čerstvé ovoce (které druhý den sní). 

Tato návštěva byla určitě nejlepší dnešní zážitek - mnohem lepší než tři další "atrakce", které nám byly doporučeny. 

1. Městečko Hoi An (kde bydlí otec Linh), bývalý významný námořní přístav, dnes UNESCO památka. Miliarda turistů a obchodů a služeb. Ulovili jsme kešku a zdrhali. 

2. Mramorové hory, kousek pod Da Nangem. Opět miliarda turistů a všeho, zejména ale mramorových sošek všech velikostí. Zdrháme. Až stranou všeho toho mumraje jsme si jednu horu vyfotili. 

3. Vyhlášený Dračí most v Da Nangu. Vždy o víkendu večer je tu show - tlama chrlí oheň. Přetrpěli jsme čekání v houstnoucím davu lidi (pocitově asi tak miliarda), zkoukli 9 salv ohně a uháněli pryč. Tlama chrlí na konec i vodu (na lidi na mostě), ale to už jsme byli skoro pryč. 

Takže co nakonec nejvíc stálo za to? Kromě povídání s Linh a An to bylo podvečerní koupání v moři. Našli jsme tentokrát regulérní veřejnou pláž, se sprchami a plavčíky, a tam místní omladina zrovna řádila ve vlnách. Tak jsme se nadšeně přidali. Není nad to se nechat vyprat mořem. 😊

Vietnam - den 9. nejmenší pláž v Da Nangu

Ráno jsme uznali, že být pěšák v Da Nangu je o ničem a že moc potřebujeme skútry 😁 "Naše" prádelna za rohem zároveň i půjčuje motorky, takže jsme tam skočili a se skoro nulovým papírováním máme zase na dva dny skútry. (V Hanoji v první půjčovně Fána prověřil kdejaký detail na našich strojích, tady to tak zevrubně obešel, udělal 3 fotky a dobrý. Však taky v Hanoji byla záloha 700 USD, tady 50. 😁)

Hurá, zase to frčí!! Musím si přiznat, že mě to baví. V tomhle letním počasí, v tričku a šortkách. Je to rychlé, flexibilní, všude to dojede a parkuje se taky kdekoli. 

První cíl byla dominanta zdejšího zálivu - socha Lady Buddha. Je vysoká 67 metrů a je vidět odevšad. Kromě spousty fotících turistů se tam dost lidí i modlilo. 

Další úkol bylo najít nějakou hezkou pláž na koupání. No... Na konci nějaké slepé cesty jsme zaparkovali, načež se od krajnice odlepil dědula a z kapsy vytáhnul letitý, vetchý papírek s anglickými slovy "Vietnam motorka parkování 10.000 dongů". Ok, máme za 20 Kč hlídané parkoviště 😁

Prošli jsme trochu zaneřáděnou cestou a kupodivu našli pláž. Bílých turistů nula, zato tam byly dvě party místních. Seděly asi 50 m od sebe, obě kalily a na plný pecky si z beden pouštěly muziku. Starší parta jela tradičnější hudbu, mladší zase víc do techna. A mezi nimi jsme se koupali. 😁 Teda, párkrát jsme smočili. Voda byla studená a slunce občas za mraky. Ale za ten pocit to stálo! 

Nejvíc v šoku jsem byla na odchodu. Mladší parta odešla a toto všechno tam po nich zůstalo!! Než jsme ten údiv stihli strávit, přišel postarší chlapík a začal to po nich uklízet. Taky si smotával kabel od elektriky, který používali na svoji reprobednu. Tak jsme si říkali, že to je možná něco jako party servis. "Přijďte zapařit, za poplatek poskytnu elektriku a úklid odpadků." Nevím, nerozumím tomu. 

Večer jsme ještě vyjeli do města odlovit jednu kešku a na nudlovou polévku s hovězím. Tohle jídlo mě fakt baví. Je to rychlé, člověk se tím zasytí, ohřeje, napije. U toho jsme trochu bloudili v hrozně malých uličkách, kde se ani nedá pořádně rozpažit. Skútry tam ale samozřejmě jezdí 😁 Lidem je tam vidět do obýváků, je to hodně "komunitní". (Obývák je asi zavádějící slovo. Prostě vstupní místnost do jejich obydlí, kde parkovali skútry, leželi na gaučích a koukali na telku, děti si hráli na podlaze a tak.) 

Cestou jsme taky objevili park soch a jednu sochařskou strukturu na střeše muzea. 

Dnes jsem taky poprvé jezdila na skútru po setmění, takže pro mě zase něco nového. Ale šlo to fajn. Jezdíme pomalu, po městě tak 25-35 km/h a i když je zdejší provoz velmi hustý, zatím jsme neviděli jediný incident.

Naše nové mašiny 😊

Vietnam - den 8. návštěva Pricefx

Dnešek byl zčásti odpočinkový a zčásti velmi společenský. Navštívili jsme totiž vietnamskou pobočku naší firmy a ti nás vzali na večeři. 

Na toto setkání jsme se moc těšili. Konečně Vietnamci, co umí anglicky. A konečně se můžeme na všechno zeptat. 😁 Dozvěděli jsme se spoustu zajímavých věcí ohledně života ve Vietnamu. Třeba že skútr má fakt každý a auto vlastní jen 10% Vietnamců, že půda patří všemu lidu a nelze ji soukromě vlastnit, že je pro Vietnamce těžké získat víza pro cestování do Evropy (musí složit velkou finanční zálohu), že při oslovování musí vědět, jestli je daná osoba starší nebo mladší a podle toho zvolit správný způsob. 

Samotná večeře pro nás byla taky hrozně zajímavá. Nemuseli jsme luštit žádný jídelní lístek, chody samy přicházely, všichni jsme je sdíleli a kolegové nám vždy ukázali, jak se to jí. Třeba jedna ryba se dogrilovala přímo na stole... 

... a pak se zabalila do kousku rýžového papíru společně se salátem, bylinkami a plátkem manga. Výsledná rulička byla moc fajn. Jiná jídla byly krevety v krémové omáčce, škeble v sosu s bylinkami, oliheň (asi) se zeleninou a jiné mořské potvory, které ani neznám. 

Zaujalo nás taky pití piva. To není jako v Evropě, kde si člověk popíjí nezávisle na ostatních. Tady, když mám žízeň, zvednu půllitříček a se všemi si ťuknu se sborovým přípitkem "Một, hai, ba, dô!". Pak až si můžu loknout. 😊

Co mě ještě ohromovalo: spousta odpadků, co vzniká u večeře, se prostě hází pod stůl. Ubrousky, plechovky od piva, petky... Cokoli. Často mají pod stolem koš, ale když je přes několik míst, prostě se to nechá spadnout. Na kávu jsme pak šli ještě do jiného podniku a tam to při našem odchodu vypadalo takto:

To je tolik zážitků dneska, že se úplně schová to, že jsme většinu dne spíš jen tak proflákali. Vyzvedli jsme si vyprané oblečení, krásně nabalené a voňavé. 

A taky jsme se šli projít po pláži, ale na koupání bylo moc větrno. 

Vietnam - den 7. přelet do Da Nangu

Dnes jsme se přesouvali do města Da Nang, které je asi tak uprostřed Vietnamu, čiliže víc na jih. Je tu mnohem tepleji a je tu moře. 😍

V Da Nangu se nám hned líbí o dost víc. Na první pohled je tu klidněji a více čisto. I bydlení vypadá velmi hezky, až luxusně (garsonka v apartmánovém domě). Uvidíme zítra, jestli někde není zase schovaný nějaký háček 😁

Chci ještě zmínit jednu zajímavost našeho vietnamského pobytu: dorozumívání. Vietnamština je pro mě strašně jiná a nechytám se ani na základních slovíčkách. Člověk se snaží říct děkuju, ale netrefí intonaci a Vietnamec na něj nechápavě zírá. Místní, co jsme tak zatím potkali, umí anglicky velmi málo až vůbec. Thank you, bye bye, hallo, to ještě jakž takž funguje.

Dřív se v takových případech komunikovalo "rukama nohama". Mám dojem, že o to se tady dnes nikdo moc nepokouší. Radši sáhneme po mobilu, připojení jsme měli všude dobré, data asi taky má skoro každý. 

Aplikace Vietnamese English Translator dává docela dobré výsledky. Výslednou vietnamskou větu to umí i přečíst nahlas a to se párkrát osvědčilo.

Lidi zde často použijí Google Translate a s tím jsme většinou taky neměli problém. Někdo do toho vietnamsky diktuje a ono to rovnou překládá do angličtiny. I policie včera používala tuto službu, a to s náležitě odbornou terminologií "violaters will be prosecuted". 😊

Ale nejvtipnější je Google Lens. Člověk s tím vyfotí třeba jídelní lístek a ono to rovnou překládá. Už jsme si takto mohli dát podlahové houby, žeberní chrupavku nebo kbelík kráva 😁😁😁

A i když nástroje máme, stejně to někdy drhne. Třeba jednou jsem slečně ukázala vietnamský dotaz "Je tady někde restaurace?". Její odpověď v mobilu "Chcete obyčejnou rýži nebo smaženou rýži?" Moc se mi chtělo smát, protože jsme si předtím přesně z toho dělali legraci - dáme si dnes radši nudle nebo rýži? A doufali jsme, že právě v restauraci by mohlo být i něco jiného.

Toto byla další pěkná odpověď: na dotaz, co mají k obědu, mi Vietnamka naťukala do mobilu toto:

Vietnamština má hodně diakritických znamének a holt je paní na mém mobilu neuměla všechny najít 😁

Někdy bych se tomu hodně chtěla smát, ale vidím upřímnou snahu těch lidí, tak se taky snažím zachovat dekorum. 😊

Vietnam - den 6. zpět do Hanoje

Dnes byl poslední den na skútrech, jeli jsme 90 km docela podobnou zástavbou, okolo žádná dechberoucí krajina, tak jdu konečně zmínit jedno téma, do kterého se mi moc nechce - ta jejich architektura. 😁

A pak zmíním, jaké jsme dnes měli setkání s místní policií, a na závěr bude fotka štěňátka! Vydržte až do konce 😁

Tohle je typická ulice. Spousta cedulí, všechno je mišmaš barev a stylů, obchody jsou v takových předsunutých "garážích" před domy, samozřejmě zabírají i chodník, auta a skútry parkují kde se dá. 

Z toho člověk napozoruje, že "garáž" je tu oblíbený prvek a že ji mají skoro všechny domy. A to buď soukromou nebo tam provozují nějaké služby. 

Je to natolik praktická součást bydlení, že ji mají i nové, tzv. hezké domy. Jasně, dá se tam parkovat, skladovat věci, posedět ve stínu. Ale tam už mi to hlava nebere: proč si ten "hezký" dům úplně zacloní něčím takovým. Proč nemají "designové" garáže.

No ale kdo jsem já, abych soudila, co je hezké a co ne. Třeba my v Evropě máme hrozně nudné stavby, nerozumíme tvarům, neužíváme si barvy... (Moje pracovní verze je, že toto je takové vietnamské baroko a že třeba za 200 let budou taky stavět bílé a šedé krychle.)  😁

No a teď ta policie. To je tak. Napojovali jsme se na příjezdovou cestu do Hanoje a bylo velmi šikovné jet asi 800 m po dálnici (abychom to nemuseli složitě objíždět) a tam skútry nesmí. A zrovna tam byla početná hlídka a stavěli - auta na dechovou zkoušku, skútry zkásnout za přestupek. Za tu čtvrt hodinu chytli asi 4 skútry (tj. drtivá většina místních to dodržuje).

Fána podal bezvadný výkon. Nejdřív vysvětloval, že to my nic, že navigace. Že jedeme jen kousíček. Že nevíme kudy jinudy. A že jsou vlastně kolegové. Ukázal mu fotku svého českého průkazu. A fotku sebe v uniformě. Celou dobu byl Fána přátelský až veselý a dokonce policistovi nabízel, že se s ním vyfotí. 😁

A vietnamský policista se jen tvářil neoblomně, vážně, anglicky neuměl ani slovo a z Fánových fotek se vůbec nezdál ohromený.

Jeho kolega nám pak do mobilního překladače napsal, že jsme do spáchali přestupek a že pokuta je 5 000 000 dongů (5 tisíc korun). Šťastná náhoda tomu chtěla, že nám zrovna úplně docházela hotovost. Takže jsme oba úplně autenticky vysypali svoje peněženky a v nich se nacházelo 115 000 dongů (115 Kč) a 18 dolarů. To všechno jsme mu chtěli dát, ale v ten moment rezignoval a mávnutím ruky nás propustil.

Tak jsme si 100 m odtlačili skútry a na vedlejší cestě jsme si pak velmi oddechnuli. A taky se nasmáli, že jim Fána ukázal fotku, jak šel na ples IZS (protože jindy přeci uniformu nenosí). A jak je dobře, že dolarovou rezervu nenosíme v peněžence. 😊

A teď to štěňátko. To bylo tak boží. Těžké, neohrabané, huňaté. Mohli jsme si ho pohladit po bezva obědě v jedné garážové restauraci. 

Příjezd do Hanoje byl kupodivu těžší než odjezd. Už jsem tušila, že to bude mazec, za ty tři dny po venkově jsem ztratila ponětí, co to je hustá doprava všemi směry a hlavně jsem nechtěla žádnou nepříjemnost takhle těsně před koncem. 

A hurá, všecko dobře dopadlo. Do půjčovny jsme dojeli "bez ztráty kytičky", jak řekl Fána. 

Máme dnes slušný hotel, tam venku je hanojský randál a mazec a vůbec se nám nechce vylejzat ven. Kousek klidu nám udělá dobře. 

Vietnam - den 5. z kopců dolů

Dnes jsme zahájili přesun do Hanoje, ale jasně že tou hezčí a delší cestou. Konečně vylezlo sluníčko a já se asi poprvé za celou dovolenou doopravdy prohřála. Celé dopoledne jsme postupně zase sjížděli z hor dolů. Opět to byly báječné výhledy, v jemném oparu. 

Tady je na fotce dokonce i Fána. Taková malá tečka na silnici před kopečkem vpravo. 

Pak jsme přejeli přehradu převozem, to bylo prima a rychlé. Chlapíkovi stačily 4 skútry na to, aby se mu vyplatilo vyjet. 

Oběd byl zážitek z jiného světa. Dlouho jsem si nemohla vybrat, u které garáže s plastovými židličkami zastavíme (takhle se jeví většina občerstvovacích možností na venkově), až hlad a únava zavelely: to první, co potkáme. 

Vyšla z toho garáž dokonce bez plastových židliček, prodávali pití v plechovkách a brambůrky a suché věci. Na dotaz (přes překlad v mobilu), jestli by měli něco k obědu, paní nabídla, že udělá instantní nudle s vajíčkem. Tak jo. 😊

Takže opět polévka (jednu už jsme měli k snídani), ale to bylo jedno. Úplně mě totiž fascinovala jejich pohostinnost. Polévku nám servírovali na rohoži v jejich skromném obýváku/ložnici/hale, seděli jsme na bóžohodových polštářcích (to se pozná tak, že jsou stále zabalené v igelitu), Fána dostal dva panáky a hodně si s námi chtěli povídat. (Což moc nešlo.) Ale ta otevřenost a vstřícnost!! Z toho jsem byla paf. 

Tady je vlevo na sloupu vidět jeden nejvíc luxusní sedací polštářek - je zcela nový a dokonce bez igelitu. 

Dál jsme valili, abychom se stihnuli do tmy ubytovat. Většina vesnic cestou mi splývá. Buď byly ošklivé a plné nějakých garážových služeb (nevím jakých, protože nápisům stále beznadějně nerozumím) a nebo byly ošklivé a bez služeb. 😁 Asi dvě se vymykaly, protože byly lemované rozkvetlými stromy a hezky to tam vonělo. 

A kopečky mi taky trochu splývají, ale ty byly aspoň pořád hezké. A rýže. Dnes jsme jí viděli hodně a zblízka. Je v tom fakt hodně manuální práce. Každá jednotlivá rostlinka dostane péči od někoho, kdo se shrbený brodí zavodněným políčkem. Pro mě je to jako obrázek z jiného století. 

Tady dvě kolchoznice jdou z JZD domů, mají padla. 

Hotel na dnešní noc jsme našli pouhým koukáním okolo, na Bookingu nebyl. Pro mě dobré ponaučení, že svět pořád ještě funguje i mimo internet. 

Na večeři nás poslali do místního hogo fogo podniku. Jídlo nás moc nenadchlo, ale okolo všichni hrozně pařili a bývali by nás vzali do party. Ale po fotce jsme radši zdrhli 😁