Do další túry se nám už nechtělo, tak jsme se rozhodli vyrazit zase do další části Maroka. Jasně že zase místním autobusem, což vypadá třeba takhle. Ty tři hlavy vepředu tam byly po většinu jízdy 😊
Hory postupně zmizely v mlze a okolní krajina často velká hitparáda nebyla. Mám tendenci fotit jen to pěkné, ale často je okolo silnic i řek dost binec.
Veselá historka z tržiště. Šli jsme okolo velkých mís s různými druhy sušenek. Po očku jsem si je zálibně prohlížela.
Ž: Nechceš keksík?
Já (nadšená, že s tou chutí nejsem sama): Jo!
Posunky objednáme od každého druhu a čtvrtý druh dostaneme navíc, aby to chlapíkovi štymovalo proti závaží, co už měl na váze.
Odkráčíme a Žamboch říká: Ja tohle nejím, mně se jen líbilo, jak to vypadá.
Tak se tomu smějeme a já jsem zcela v pohodě s tím, že můj úkol je to sníst.
Na to mi Žamboch říká: No, nemusíš, rybám to můžeme hodit vždycky.
Načež mi pytlík omylem vypadne z ruky a nárazem o zem praskne.
Pak si Žamboch dopřál půl hodinu v pánském kadeřnictví. Měl to i s masáží hlavy a odešel s bezva zástřihem fousů. Kluk si za to řekl asi 120 korun.
Cesta byla docela únavná, nazpátek v Marakéši byla zácpa. A taky jsme zjistili, že veřejnou dopravu už jsme si užili až až a že na další dny chceme auto, to nám dá větší flexibilitu. Takže jsme se busem doploužili na letiště a půjčili si tam až do konce pobytu pěknou Dacii.
Ten hlavní důvod, proč jsme přesedlali na auto, je poušť Agafay. Místní nám říkali, že to žádná pravá poušť není, že to je jen lákadlo pro turisty. Ale stejně se mi chtělo to aspoň vidět. (Turistům se to prodává jako balíček - výlet tam a k tomu nocleh v luxusním stanu v pouštním kempu - o to jsme nestáli.)
A už jen ten první průjezd okolo se mi líbil - je to zvláštní krajina.
Dnes spíme v malém městečku u přehrady a takhle potmě se mi tady moc nelíbí. Kapacita na ošklivé věcí je pro dnešek už vyčerpaná.
Ale nadchla nás večeře. Dlouho to vypadalo, že ani nic nenajdeme, že tady chcípnul pes a je pozdě. Ale našli jsme cosi otevřeného, asi bistro. Chlapík neuměl anglicky, ale i tak všechno popřel. Ne, tažin nemá, soup taky ne, jídlo prostě nemá. Ale pak ho napadla omeleta a to jsme mu celí rádi odkývali.
A pak to začal nosit. Najednou vyčaroval čočkovou polévku, chleba a čaj, omeletu udělal se sýrem a hranolkami a na závěr donesl jablka, avokádo a banán!! A celou dobu zářil a strašně moc nám chtěl udělat dobře. Jé. 😊
Žádné komentáře:
Okomentovat