Den 10 - Domů

Poslední snídaně na terase. Zkouším si to celé uložit do paměti - na šedivá, zimní rána v Čechách. Tady stále máme sluníčko, voňavý mořský vzduch, svěží větřík, výhled na tisíc odstínů modré...

Sbalili jsme se a vyjeli a jelikož času bylo dost, chtěla jsem se zastavit na začátku včerejší offroad rallye. Připomenout si, jak to celé začalo, jak drsný kopec to byl, tu příšernou cestu. Tak jsme v Tsoutsouros zaparkovali a že si kousek toho prvního kopce vyjdeme pěšky.

Zklamání!!! 

Cesta do půlky kopce byla betonová, sice hrubší povrch a jen dvě úzké koleje, ale vlastně krásně jetelné. Ten beton tam včera přeci vůbec nebyl! Vyšli jsme jednu serpentýnu, druhou... a kamení stále nikde. 

Pak jsme se konečně dočkali. Začal nezpevněný povrch. Ale to, co jsem si ze včera zapamatovala jako balvany a obří krátery, se dnes jevilo jako neškodné kamení... 

Asi bude rozdíl, jak to vnímá řidič, který tam jede poprvé, a pěšák, který už to jednou projel. Ale i tak. Zkonstatovala jsem, že jsem včera byla hysterická a vyšilovala jsem kvůli kravinkám. 

Trochu mě lákalo projít si pěšky ještě kousek, možná vlastně celých 10 km 😁 A revidovat si názor na ten můj "offroad trip života". Ale to by nám uletělo letadlo. Takže nezbývá než to nechat na té nespolehlivé paměti... jak to vlastně bylo. 

Všechno potom bezvadně klaplo - vrácení auta, let do Prahy, vlak do HK a autem do Bukoviny. Takže už se ví, že se dovolená báječně vydařila a my jsme v pořádku doma. 

PS. Až budete někdy řešit zelené smradlavé brouky, tak hlásím, že na ně funguje zostuzení na internetu. Jak jsem to na ně naprášila tady na blogu, tak od té doby mě přestali v noci otravovat.

PS 2: Fána si přečetl tento zápisek a vzkazuje, že jsem nebyla hysterická a že to byla kurňa těžká trasa! 

Den 9 - Offroad

Poslední den dovolené jsme chtěli strávit na pláži, ale na nějaké, kde jsme ještě nebyli. Všechny v okolí už jsme viděli, tak volba padla na Tris Ekklisies, 38 km od baráku, žádné drama.

Mapy.cz nabídly jako první možnost delší trasu, ale do cíle vedly dvě "žluté" silnice, tak přeci pojedeme tu kratší. No. Po dnešku vím, že není žlutá jako žlutá a že 100% spoléhání na mapy se nemusí vyplatit.

Takhle nevinně to začínalo. 

A už první krpál byl předznamenání, jak to celé bude vypadat. Ale to člověk neví a naivně si myslí, že bude líp.

Jak jsem v pondělí byla celá vybzíkaná, že jsem projela pár prudkých serpentýn do kopce... tak to jsem ještě nevěděla, že to byl úplný luxus, protože všude byl hladký asfalt. Dnes to byl ještě větší prďák, serpentýny ostřejší a hlavně po rozbité hliněné cestě plné výmolů a šutrů. Spadla jsem do toho ani nevím jak... to se člověk neotočí v půlce prvního nájezdu... to prostě přeřadí na dvojku... pak jedničku a kličkuje, hrabe, pomaličku šplhá... a nakonec ten první kopec vyjede.

Nahoře jsem musela zastavit, abych si vydechla. Klepaly se mi ruce. 😊 A zároveň jsme se tomu s Fánou nevěřícně chechtali. "Tývogo, viděls to??"

Nevím, proč jsme se po tomhle prvním kilometru nevrátili. Člověku se nechce vracet. Vždyť jsme to přeci vyjeli. Tak jsme pokračovali dál.

Čekalo nás dalších 10 km více nebo méně příšerné polňačky plné kamení a děr. Dvojka byla nejlepší kvalt, do zatáček teda jednička. Hlavně že jedeme.

(Asi se ptáte, proč neřídil Fána. Ten by si to krásně užil. Ale když se půjčuje auto z půjčovny, je jeden řidič hlavní a druhý už se musí dokoupit za nějaký nesmyslný poplatek. Tak si většinou řekněme, že jeden řidič stačí a spolujezdec aspoň může navigovat a být veselý. A jelikož jsem od toho po prvním kopci nezdrhla, tak jsme to oba brali jako fajn autoškolu pro Janinku.)

Těch 38 km jsme jeli 2 hodiny a čtvrt. Bývali bychom se na pláž vykašlali, muselo se k ní sjet z obřího kopce... ale tam kupodivu vedla báječná asfaltka (a tu si na tajňačku sjel Fána, mně už totiž nějak došla šťáva).

Tris Ekklisies byla malebná vesnička v zátoce, kde už ve vzduchu visel konec sezóny a zavírání všeho. Na koupání to zrovna nebylo, ochladilo se a místy i krapkalo. 

Nazpátek jsme jeli celou cestu po asfaltu. To je vám takový luxus!! A u toho jsme (stále dosti ohromení) zírali na sousední pás hor... Tudy že jsme vážně jeli??

Zážitek jako blázen, ještě teď se z toho oklepávám. Nehynoucí díky patří Fánovi za podporu, praktické rady i dobrou náladu. A našemu Fiatu 500 s litrovým motorem - je to borec!!! 😁

Den 8 - Konečně běžím

Dnes dopoledne kupodivu žádné slunce nevylezlo, bylo pod mrakem a teplota spadla na asi 23 stupňů. Hrůza! Na pláž se nám moc nechtělo, tak jsem se aspoň dostrkala k běhání. 

Totiž - původní plán byl, že tady budu běhat každý den nebo maximálně obden. No... pak se ukázalo, že jsem tak moc zrelaxovaná, že na to nemám morál. Tak až dnes.

Pro jistotu jsem začala seběhem z kopce, takže jsem se rozhýbala a pak už to šlo fajn. Akorát jsem si vymyslela zkratku přes kopec, tam se stezka vytratila, já si řekla, že to nevadí a že přes těch pár balvanů a keříků slezu dolů. Akorát že jsem se tak ocitla na oploceném pozemku s domem duchů.

Zpátky se mi rozhodně nechtělo, už tak jsem byla podrápaná a kupředu to nešlo. Chvíli jsem zkoumala všechny možnosti a kdoví proč jsem začala u těch nejkomplikovanějších. Všude byla nějaká bariéra - prudký svah, husté pichlavé křoví, rezatý plot. Tohle je záznam mého zkoumání z běhací aplikace:

Nakonec jsem šla k silnici zkusit přelézt plot a ono to šlo. Hurá!! (A tímhle happyendem by to mohlo končit, ale odpoledne mi to zboural Fána. Jeli jsme okolo, tak mu to hrdě ukazuju. A Fána se ptá: A jak to, že jsi nenašla tuhle nedovřenou bránu?)

Po obědě se vyčasilo, tak jsme vyrazili na pláž v našem místním Kastri. Slunce už zase svítilo, ale hodně foukalo. Fána byl v jednu chvíli jediný koupající se široko daleko, a tak se nachomejtnul k zajímavému úkolu. Zdejší rybářka ho poprosila, aby jí uvolnil vlasec zaseknutý na mořském dnu. Fána se tak dlouho potápěl, až vlasec z pod kamenů vytáhnul a díky tomu paní vytáhla úlovek - hned dvě rybky.

Den 7 - Jedeme pro ovesné vločky

Dnes jsme chtěli zažít i nějaké město, ať máme představu o Krétě úplnější. A taky nám došly vločky k snídani a obchody v nejbližších vesnicích je neměli. Hlavní město Heraklion jsme zavrhli, je to moc daleko a tu stejnou cestu pojedeme v sobotu. Tak jsme vybrali město Ierapetra na východě, 4. největší - 16 tisíc lidí 😊

K těm vzdálenostem. Do Heraklionu je to 65 km. Do Ierapetry 50. Ale když člověk jede rychlostí 20-30 km/h, protože furt kroutí prudce doprava nebo doleva a šplhá vzhůru nebo se spouští dolů, nikdy neví, co bude za rohem... ono se to vnímání vzdáleností hodně mění. Po 20 km jsme dnes byli nahlodaní už dál nejet, protože "je to daleko" 😁😁

Ale ještě že jsme jeli. Zase to bylo něco jiného. Rallye obývák už trochu známe, k tomu se přidala rallye foliáky a pak rallye útesy. Všechno řidičsky velmi výživné. 

Foliáků tu mají hodně, často jsou prázdné, ale dnes jsme v nich viděli na husto banánovníků. 

V Ierapetře jsme si potvrdili, že nám město vlastně vůbec nechybí a že se rádi vrátíme do našeho zapadákova. Ale aspoň stará čtvrť se mi líbila. Hodně moc tu všichni žijí na ulici, používají ji jako předsíň i jako obývák, na sezení, ruční práce a povídání se sousedy, na skladování kol, bot, sušení prádla... A přes tohle jezdí auta. 

Cestou jsme také objevili pro mě zatím nejhezčí pláž - v Sidonii. 

Den 6 - Den plážový

Dnes jsme popojeli 11 km na východ do vesnice Arvi a tam pobyli na pláži. Osvědčené triky: lehátko a slunečník (tentokrát za peníze, neb patřily hotelu), sprcha (ty zatím mají fakt na každé pláži) a vydatná bašta (moc příjemná restaurace u moře).

Začíná se mi líbit zdejší systém objednávání jídla. Číšník si přisedne, má jen malý tahák v ruce a vyjmenuje, co zrovna dnes mají v menu. Jídla popíše, vysvětlí, doporučí. Je to osobní, vlastně neefektivní, ale moc milé. Dezert zdarma jsme zatím dostali každý den a po každé to bylo něco jiného. Dnes např. tvaroh politý sirupem a macerovanými višněmi. 

Pláž jsme sdíleli s dalšími asi 4 lidmi, to šlo 😁 A tady Fána kvůli fotce dokonce i tři metry  běžel. 

 

Baví mě "dálkové plavby" - jít si zaplavat tak na kilometr. Tady jsem dokonce i vyfocená, jak se vracím. (Hledej tečku vpravo od slunečního pruhu.) 

Ještě poznámka, která ukáže, že i naše krétská idyla má svoje trhliny 😁 Každou noc se nějak stane, že nám do bytu vleze (i přes sítě na oknech) kněžice zelená alias zelený smradlavý brouk. A hrozně výrazně bzučí a ráda přistane třeba na mém polštáři. To mě vytáčí. Takže při prvním zabzučení se vzbudím a jsem v pohotovosti. Snažím se brouka najít nebo nalákat na světlo. Pak ho ulovím a pokouším se usnout. Když to nejde, čtu si jednu moc zajímavou knížku o anglické gramatice. Ta zabírá do pár minut. Když mám štěstí, jako třeba včera, je brouk jen jeden. Rekord je ale 5 brouků za noc.

A samozřejmě, že tohle všechno jde mimo Fánu. Tvrdě spí, o žádných broucích neví a moje noční manévry s ním nedělají vůbec nic 😁

Den 5 - Krétské Ležáky

Měli jsme tip od paní domácí zajet se podívat do Kato Simi, staré vesničky v horách. Sehrála smutnou úlohu v druhé světové válce - bylo tu centrum odboje, partyzáni zde udeřili proti Němcům a ti se pak pomstili zničením okolních vesnic a zabitím asi 500 lidí. Byla to jedna z největších takových tragédií v Řecku.

Na místě to příliš poznat není, prostě zapadlá horská vesnice, sympaticky utopená v zeleni, s horským potůčkem. 

Pak jsme vyjeli ještě o něco výš na archeologické naleziště, ale to mě vůbec nezaujalo. Hromada kamení, náznak půdorysu a ještě to bylo oplocené a zavřené. Tak jsme radši šli hledat kešku. 

Co mě ale zaujalo velmi, byla cesta nahoru. Jako řidič se zrovna moc nevyžívám v ježdění serpentýn do prudkého kopce, naopak mě to spíš trochu stresuje. Tak jsem hrdá, že jsem to dala 😁 (400 m převýšení na 5 km).

Takhle tady v kopcích včelaří a med má příchuť borovic a tymiánu. Už jsme ochutnali a je prima. 

Momentka z cesty zpět... Hlavní třída v městečku Ano Viannos. Silnice je zároveň i chodník, auta tu jezdí běžně. Já si tam připadám jako pirát silnic, co ničí pěší zónu a jezdí lidem přes obývák, ale ono to asi funguje v pohodě. 

Den 4 - Půldenní trek

Dnes jsme popojeli 9 km do vesnice Tsoutsouros a tam nás čekal výšlap kamenitou cestou po kopcích. Cílem byla jedna keška, kterou se naštěstí podařilo najít. Moc hezké výhledy tam byly - na vykotlané skály, útesy, tyrkysová voda. I jedna vesnička schovaná v zátočině se nám ukázala. 

Ve vesnici jsme pak dali vydatný pozdní oběd, kde jsme dostali asi 4 jídla navíc, co jsme si neobjednali (chléb, olivová pasta, meloun a rakija) 😁

V podvečer následovalo nezbytné koupání, dálkové plavání, šnorchlování bez šnorchlu a válení na volně dostupném plážovém ležení.

PS. Tak já se přiznám. Od auta ke kešce to bylo 850 metrů. Ale do kopce a po šutrech a s pálícím sluncem nad námi. Pocitově to rozhodně bylo jako půldenní túra! Aneb čím méně se hýbu, tím menší mám chuť se hýbat. Pořád ještě to je dovolená a nebo se začínám rozkližovat? 😁

Den 3 - Moře, moře, moře

Krátká verze pro Martina: dnes jsme celý den strávili na pláži.

Delší verze pro ty, které naše dovolená doopravdy zajímá: Naprostá spokojenost, dnes jsme to vychytali. Obecní lehátko a slunečník a plážová sprcha, do 100 m kavárna a restaurace, knížka, písčito-kamínková pláž, vlny. Fánovi by teda ke spokojenosti stačilo jen to moře 😁

Asi to bude můj rekord - nikdy jsem nestrávila u moře tolik času na jednom místě. 😁

Den 2 - Zkoumáme okolí

Zkoumáme je možná silné slovo. Zahálka začala a nikam dál se ani nešlo dostat. 😁 Dopoledne jsme akorát sešli na naši nejbližší pláž. Liduprázdná a kamínků plná. Krásně čistá voda barvy azurové.

Fána byl naprosto ve svém živlu a já si uvědomila, že až tak moc z moře teda unešená nejsem, zejména když tam nemám stín a sprchu u nosu. Někdo si libuje, že je celý osolený z mořské vody, mě to spíš svědí.

Ale abych nekecala: je tady krásně.

Odpoledne jsme popojeli do nejbližší vesnice Kastri, jasně že autem, protože kdo by v tom vedru chodil pěšky po silnici. Dali jsme si oběd (místní taverna, smažená ryba a řecký salát, výhled na moře) a kafe (jiná kafe taverna, espresso, voda kolik chceš zadarmo, výhled na moře) a pak se udála nějaká díra v čase a bylo najednou 17 h. 😁

Večer jsme strávili doma na terase, s drinkem a skvělým výhledem. Na co se někam honit...

Je to pro mě nezvyk absolvovat celý den s takovým minimem aktivit. Ale prý se tomu říká dovolená 😁😁

Pozorování: je tu všude milion koček. Jsou vyzáblé, vysportované a asi furt mají hlad. Naši sousedi ve vilce nám ráno věnovali pytel krmiva, co už nestihli zkrmit. Tak pokračujeme ve výkrmu.

Den 1 - Letíme na Krétu

Cesta proběhla úplně v klidu, v 8 ráno jsme sedli na vlak v HK a o půl páté jsme byli v Heraklionu. Cestou jsme s Fánou složili jednu báseň v angličtině, půlku básně v němčině a jedno haiku. Aneb jak zabavit Janu 😉 

Na letišti jediný zádrhel - v půjčovně auta po nás chtěli kreditní kartu (na blokování zálohy) a my měli jen debetní. Už to vypadalo, že žádné auto nebude, ale spravilo to pár tisíc navíc 😁

Ale je tam rozpor v tom, co psali ve smluvních podmínkách, a jaká byla realita. To mi na místě v tom zmatku nedošlo. Tak si s nimi budu ještě dopisovat... 

A hned vedle letiště jsme zajeli k pláži seznámit se s místním mořem. 

Bydlíme na druhé straně Kréty, tak bylo třeba přejet celý ostrov s kopečky a horami. Už byla tma, cesta byla vinutá a nikde nikdo. Tma je tady jaksi tmovatější. Jen sem tam vesnice, kde se silnice klikatí mezi domy, okolo kostela, je hrozně úzká a slouží i jako chodník a prodloužený obývák. Venku spousta lidí a života. To bylo trochu zážitkové řízení. 

Ale dojeli jsme pohodě, máme garsonku ve vilce na kopci, je tu ticho.